Ach ty jazyky ...

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman"; mso-ansi-language:EN-GB; mso-no-proof:yes;} @page Section1 {size:21.0cm 29.0cm; margin:70.9pt 70.9pt 70.9pt 70.9pt; mso-header-margin:35.45pt; mso-footer-margin:35.45pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

Tak mi napsal jeden můj kamarád z Německa. Že už se mu dlouho neozývám, jestli se něco děje, že má o mně strach. Neumí česky, proto spolu komunikujeme v němčině nebo v angličtině.

Musím se přiznat k jedné věci - nemám trpělivost učit se cizí jazyky; slovíčka a gramatiku. Po deseti letech němčiny neumím nic moc a tak nějak podobně to dopadlo i s angličtinou. Z toho samozřejmě pramení ztráta motivace. Proto mi připadala komunikace v cizím jazyce naprosto zbytečná. Když jsem Oliverovi psala, zadala jsem si vždycky do překladače na Googlu celou větu a nechala si to od něj přeložit. Když tady ta možnost je, tak proč ji nevyužít, že ano?

Nakonec jsem došla až do toho stádia, že jsem nepsala vůbec. Na co se snažit, na co šroubovat věty, když mi to nejde; když nemám talent na jazyky?

Nedávno mi tedy přišel zase jeden krátký mail, co že se to se mnou děje. Po určitém váhání jsem nakonec odpověděla. Zase to celé vymyslel Google. Velikým překvapením byla pro mě Oliverova odpověď - dlouhý trojjazyčný mail (anglicky, německy a nakonec i česky ). Na konci napsal jednu větu, za kterou jsem mu moc vděčná - že mě má rád.

Tak jsem začala přemýšlet o tom, jestli mi to za to stojí. Někde v Německu je člověk, který si chce se mnou povídat a já to odmítám pouze z toho důvodu, že se nedokážu donutit k tomu, abych se aspoň jeden jazyk naučila pořádně. Dospěla jsem k tomu, že vztahy jsou přece jen důležitější. Takže - svatosvatě slibuju, že se budu snažit. Aspoň trošku :-))